6+1 - Petra Hynčicová

1.Loni v létě jsi, po pěti letech, ukončila reprezentační kariéru. Jaký to byl pocit? Podařilo se ti už najít nějakou vysněnou práci? Kolik hodin týdně pracuješ, a jak se ti daří skloubit práci s tréninkem?

Zvláštní. Na jednu stranu velká úleva od toho všeho stresu, co byl s reprezentací spojen a radost, za všechny ty hezké chvíle a povedené výsledky. Ale na druhou stranu je člověku i trochu smutno, že vlastně opouští velkou část svého života a pouští se do neznáma. Ale chtěla jsem skončit, když mě lyžování bude ještě bavit, což se mi povedlo. Vysněná práce je pořád vysněná =). Ale mám dvě práce, jednu v Praze a jednu v Liberci. Takže 3 dny v týdnu nic neodtrénuji a zbývající dny se snažím trénovat v rámci možností. Ale už dávno to nejsou 2 fázové tréninky :D

 

2. Máš za sebou bohatou lyžařskou minulost. Je něco, co bys takto s odstupem času změnila? Máš nějakou léty ověřenou radu, kterou bys mohla dát začínajícím závodníkům?

Určitě bylo hodně momentů, kdybych něco mohla udělat jinak. Ale zpětně bych to neměnila. Vše mě posunulo nějakým směrem dál nebo ukázalo jinou cestu nebo posílilo. Radu mám asi jen jedinou: Dělejte to hlavně pro radost a pro svoje vlastní potěšení, ne pro někoho jiného nebo pro výsledky. Tak vás to teprve bude správně naplňovat=).

 

3. Vysokou školu jsi studovala na americké univerzitě v Coloradu, kde jsi i získala magisterský titul. Na co nejraději z tohoto období vzpomínáš, a jak moc je vlastně odlišný trénink běžeckého lyžování v Americe od toho u nás?

Vzpomínám na hodně věcí, určitě to bylo jedno z nejlepších období zatím v mém životě. Ráda vzpomínám na všechny ty možnosti, kam cestovat ať na lyže nebo na skialpy, kolo. Každý den jsem mohla podniknout nové „dobrodružství“. Ale samozřejmě hodně vzpomínám i na tu bezstarostnost, kdy jsme měli perfektní zabezpečení ze strany školy, od lékařské péče až po stravování např.
Trénink byl jiný minimálně přístupem, kdy škola byla na prvním místě, až pak lyžování. Bez dobrého průměru nám nebylo povoleno závodit. A v mém týmu byla převaha Norů, takže se hodně tíhlo k jejich pojetí tréninku. Ale moje poslední dva roky jsem kvůli olympiádě v PyeongChangu trénovala hlavně pod vedením naší asistentky trenéra v té době Janou Weinberger-Reheema. Je původem Estonka, takže jsme k sobě měli nějak blíže kulturně a plus si z nás někteří dělali srandu, že jsme z té „tvrdé ruské školy“ kvůli našemu přístupu k tréninku, že nás jen tak něco nepoloží :D. Ale hlavní rozdíl asi byl v trénování v nadmořské výšce, kdy i dole ve městě, ve škole jsme byli v 1600 m.n.m. a na lyžích jsme trénovali okolo 3 000 m.n.m.

 

4.  Jak vlastně bylo složité se dostat na univerzitu v Coloradu? Proč zrovna tato univerzita a nelákalo tě třeba studium někde ve Švédsku či Norsku?

Nakonec to vlastně tak těžké nebylo, měla jsem v hodně věcech štěstí. Nejprve si mě našli sami trenéři z univerzit a oslovili mě. Pak díky Elišce Hájkové a tehdejšímu šéftrenérovi CU ski team Richardu Rokosovi, jsem se dozvěděla víc o Coloradu, Boulderu přímo, o univerzitě a týmu a s jejich pomocí s veškerou administrativou mě škola přijala. Vlastně jsem ještě musela udělat zkoušky z angličtiny, kde mi štěstí taky pomohlo splnit limit.
Já jsem nejdříve ani nechtěla do zahraničí, takže jsem nekoukala po možnostech v Norsku nebo Švédsku. Ale nabídku z Colorado jsem nemohla odmítnout =).

 

5. Ani tobě se nevyhnul současný trend v podobě soupaže a dokonce jsi i absolvovala Vasák. Jaké to bylo a připravovala jsi se na to nějak speciálně?

Se soupaží jsem hodně bojovala :D To může potvrdit jak třeba Kája při našem prvním Bad Gastein kritériu, kdy mi na každém brdku hned odjela. Nebo Mára, když jsem na něj na každém závodě zkoušela, jestli mi nenamaže. Ale nakonec si na to člověk tak nějak zvykne a dokonce si to někdy i užívá. Teda na Vasáku rozhodně ne :D Vasák byl můj velký sen, ale na takovou vzdálenost člověk nenatrénuje jen tak s prací. Takže to jsem si náležitě protrpěla. Ale jinak jsem i sebe samu překvapila, že jsem objela nakonec tolik závodů soupaží.

 

6. Můžeš prozradit, kde nejraději trénuješ na kolečkových lyžích/ běžkách a kdo je tvůj oblíbený sparingpartner?

Na kolečkových lyžích je to těžké v Čechách vzhledem ke stavu silnic nebo nechápajícím řidičům. To je jedna z věcí, co mi chybí z Ameriky a to ty jejich široké silnice a nespočet možností, kam vyjet na kolečkových lyžích. V Čechách jsem ráda jezdila okolo Jičína, kde jsou ve většině nové silnice a menší provoz. Na běžkách se vždycky budu ráda vracet do milovaných Jizerek. A můj nejoblíbenější sparingpartner je ségra, se kterou se jak na kolcích tak na lyžích nasmějeme jako nikdy, dokážeme prokecat dlouhé tréninky, ale umíme se i zdravě namotivovat do těžších tréninků =).

 

7. Komu a proč předáš dále tento rozhovor?

Tento rozhovor bych dále předala Kačce Razýmové, protože bych se ráda dozvěděla víc o tom, jak to zvládá všechno v nové roli lyžařské maminky, od tréninků a přebalování, až po závodění a vychovávání nové lyžařské hvězdičky =).

Kategorie: Rozhovory